Ve chvíli, kdy si na počátku člověk uvědomil sama sebe, zděsil se. Spatřil svoji smrtelnost i konečnost nekonečného vesmíru. A hned poté, snad ze strachu, snad v bláhové naději na možnost zapomnění, snad ze závrati vědomí se dal do tance. A pak obtiskl svoji dlaň na zeď jeskyně, aby zůstala alespoň stopa jeho pomíjivosti. Aby zanechal zprávu: „Byl jsem tady, tančil jsem.“

Každým pohybem, který učiníme, vytváříme svět a necháváme za sebou stopu. Pohyb těla na samé hranici fyzických možností, černé dominantní plochy a bílé trajektorie, jež vytvářejí pohybovou, výtvarnou a hudební kompozici, ve které fyzické divadlo střídají výtvarné obrazy, komika tragiku, vertikalita se mění v horizontalitu a naopak.

A na konci vlastně nevíme, co je dole a co nahoře, kdo uvnitř, kdo venku a hlavně, proč žijeme ve světě, ve kterém už „nehledáme pravdu, ale jen potvrzení vlastních předsudků.“ Ve světě, ve kterém se necítíme doma přesto, že jsme si ho sami vytvořili a každodenním opakováním naučených trajektorií jen znovu a znovu potvrzujeme jeho hranice.