O INSCENACI…

Zakouřený jazzový klub, chvíli po zavíračce. U piana sedí muž a když všichni odejdou, začíná skládat svou osamělou kompozici vzpomínek na bezstarostné dětství, pikniky s bratry, na milující matku pro níž byla rodina vším. Ale hlavně na otce. Na to, jak ho všichni zbožňovali a skandovali jeho jméno. A jak když otec mluvil, všichni tleskali a nemohli přestat…, ne báli se přestat… Jak mu k narozeninám pozval domů opravdového klauna. A na všechny ty milenky, kolik jich otec měl, a které kvůli němu byly schopné obětovat vše. A na matku, jak křičela a plakala…  Na pomluvy, které o otci šířili… Na nenávist… Na rozbitá a rozstřílená okna jejich domu… Na útěk… A na to jak… jak o něm nakonec prohlásili, že byl tyran…, jak jeho tělo zlynčovali k nepoznání a pověsili na rám od benzínové pumpy…
„Dnes večer jen pro vás… protože vše co si myslíte, že víte o historii a o mém otci, znáte ve skutečnosti jen z knížek. A ty psali vítězové.“

INSPIRACE…

Inscenace NARUBY je inspirována životem a vzpomínkami italského jazzového pianisty, který vystupoval pod pseudonymem Romano Full.

Romano byl ve skutečnosti čtvrtým synem Benita Mussoliniho, italského diktátora z let 1922 až 1945. Po celý svůj život se Romano důsledně vyhýbal jakýmkoli odpovědím na svého otce, rodinu i na své politické přesvědčení. Věnoval se malování a produkování filmů, ale především hudbě. Jako pianista vystupoval s takovými velikány tehdejšího světového jazzu, jakými byli Dizzy Gillespie, Chat Baker nebo Duke Ellington. Až na sklonku svého života, ve svých 77 letech (v roce 2004) vydal vzpomínkovou knihu s názvem Il Duce, mio padre (Duce, můj otec), ve které až barvotiskově idealizovaným způsobem líčí Benita Mussoliniho jako dokonalého otce, milujícího manžela a moudrého státníka, a ve které obhajuje řadu jeho postojů a politických rozhodnutí.

DIVADLO JAKO POLEMIKA

Inscenace NARUBY je divadelní polemikou s Romanovým textem. V divadelní, vizuální a hudební kompozici konfrontuje jeho vzpomínky s realitou historických událostí, svědectvím přímých účastníku zmiňovaných situací i s dobovými dokumenty a prací historiků.

Ač inspirována konkrétní historií, není inscenace NARUBY historickým dokumentem.

Surrealistické obrazy se v ní prolínají s jazzovým pianem, loutky a figuríny ožívají a vyhořelý klaun tahá z těla mrtvého diktátora, zlynčovaného k nepoznání střeva nedávné historie. Vyhraněná výtvarná stylizace, tolik typická pro tvorbu Continua rámuje inscenaci NARUBY, jež se téměř beze slov nese ve víru fyzické akce, tělesnosti a obrazů jak z horečnatých snů.